Bohužel z nepochopitelných důvodů se většina firem brání 64bitové verzi kodeků pro RAW… v čele s Adobe a jejich DNG formátem. Vista je mezi námi již dlouho, Windows 7 zaznamenaly velký úspěch, když většina instalací Windows 7 je právě 64bitová… Ale kodeky pro RAW jsou jen 32bitové :( Adobe Photoshop CS4 a CS5 mají 64bit verzi, Adobe Lightroom 2 a 3 mají 64bit verzi, ale Adobe DNG kodek stále nic?!?

Mám 64bitové Windows 7, měl jsem 64bitové Visty… Proč? mám 8GB RAM a jak Lightroom, tak Photoshop si těch 8GB vysloveně užívají! Je radost pracovat s velkým obrázkem, když máte dost RAM. Ale mám smůlu, když bych chtěl, aby průzkumník Windows viděl do RAW nebo DNG souborů :(

Naštěstí existuje řešení v podobě alternativních kodeků, které pochopitelně pracují i na 64bitových systémech. Dokonce mnohé z nich podporují i Windows XP (včetně x64 verze). Bohužel, jsou všechny placené (nebo alespoň jsem nenašel žádný neplacený).

Na druhou stranu… Včera jsem narazil ne jeden kodek, který funguje a stojí jen $9,99 (cca. 200 kč). Sice nemám radost, Že mám platit, ale na druhou stranu, těch 200 kč není zas tak hrozná cena ;)

Takže… pokud máte stejný problém, tj. 64bitovou verzi Windows a chcete vidět náhledy RAW souborů přímo v průzkumníku Windows, doporučuji FastPictureViewer kodek, který najdete na následující adrese: http://www.fastpictureviewer.com/codecs/

Můžem jen doufat, že Adobe dodá podporu alespoň pro DNG. Navíc, přímo v DNG souboru je zabalen i malý JPEG s náhledem!

Nejzákladnější možností jak si najít nové místo k focení je třeba Google Earth nebo jiné online mapy. Problém je, že ze satelitního snímku se toho moc nedozvím. Ve městech tak pomůže alespoň Google Street View, ale je pokryto tak málo měst…

Jenže jsou i lepší zdroje informací… Dnes je naštěstí hodně moderní a cool přidávat k fotografiím geotagy… tím se fotografie sváže s konkrétní lokací a je možné ji pak najít… Tahle funkce začne být zajímavá až ve spojení se službami jako je Flickr nebo Picasa. Pak se totiž můžu snadno podívat, jestli k nějakému místu již existují fotografie a místo si tak relativně dobře prohlédnout.

Možnosti jsou například mapa na Flickr.com nebo třeba již zmíněné Google Maps. Na Google Maps je ale potřeba zapnout vrstvu s fotkami a to kliknutím na tlačítko More a výběrem vrstvy Photos.

Jenže… jak v té záplavě najít něco zajímavého? Občas se podaří, ale je to moc zdlouhavé :(

Naštěstí existuje ještě jeden úžasný zdroj, o kterém se ale moc neví a je neprávem opomíjen… Existuje totiž jedna hra: Geocaching. Hra je sice primárně určena k podpoře turistiky, ale proč ji nevyužít k hledání zajímavých lokací? Vzhledem k tomu, že základem geocachingu je dostat lidi na netradiční a něčím zajímavá místa, je tak vlastně http://www.geocaching.com/ naprosto ideálním místem k nalezení zajímavých lokací. Navíc je u každého místa poměrně rozsáhlý popis a hlavně dost často i velká spousta fotek z místa a okolí. Jediná nevýhoda je v tom, že se musíte zapojit do komunity, jinak se nedostanete k GPS souřadnicím. Na druhou stranu… registrace je zdarma a navíc je geocaching velmi zajímavý a zábavný „sport“… Velmi snadno mu propadnete, to garantuji.

Pochopitelně jsou další možnosti, jak si najít místo k focení. Bohužel zatím jsem nikde nenarazil na nějakou větší databázi lokací pro fotografy. Sice existují menší snahy, ale zatím jsem nenašel žádnou komplexnější databázi :(

Finální fotografie je reálně složena ze 7 dílčích fotografií a finální rozměry jsou cca. 15000 x 5000 pixelů.

Tisk je realizován na imitaci plátna o rozměrech 150 x 50 cm s 5cm přesahem u každé hrany, který je ohnut a použit pro uchycení fotky na rám. Celá fotka pak ještě podstoupila lakování ochranným Anti-UV lakem.

Aby nebyl přesah jen jednobarevný, je použit vždy převrácený proužek z každého okraje, který je pak jen natažen (musí být širší než fotka) a silně rozmazán pomocí „gaussian blur“.

Na celkové fotce to není skoro vidět. Na finálním tisku ten okraj pouze zajistí, že není obraz i při pohledu ze strany má nějakou barvu a vlastně i texturu…. logicky navazuje na hlavní fotku, neruší a zapadne. 99% lidí ho ale nebude zkoumat, protože nijak nevybočuje z barevného nádechu celé fotky.

No a finální výtisk dorazil a vypadá následovně…

Realizaci tisku, napnutí na rám a nanesení ochranného laku jsem nechal na již odzkoušeném Digitálním studiu a opět jsem mohl být jen a jen spokojen… Ať už se bavíme o komunikaci a ochotě poradit a dohodnout se, nebo o finálním zpracování, zabalení a odeslání. Fotka dorazila Českou poštou a byla opravdu velmi dobře zabalena (bez problémů cestu přežila). Protože jsem už v minulosti měl tu čest natahovat plátno na rám, tak musím pochválit i samotné napnutí, které bylo naprosto precizní (= lepší než to moje). Fotka od zadání dorazila během jednoho týdne, což s ohledem na relativně dlouhé schnutí ochranného laku považuji za velmi dobrý čas.

A to nejhlavnější… fotka není na mou zeď (i když to se asi brzo změní a něco podobného si domů vyrobím také), ale na zeď jedné (teď už ex-kolegyně) a ta je z fotky naprosto nadšená :D A to je to hlavní… ta její radost :D

Za mně osobně… když jsem ten obraz viděl, tak jsem byl opravdu hodně překvapen tím rozměrem! 150cm je relativně málo, ale když to člověk pak vidí, tak je to opravdu docela velký „macek“ :D

Můžete si pochopitelně koupit bateriový generátor a k němu hlavice, nebo třeba jen ten generátor, který vám zařídí 230V na výstupu… Problém je, že jsou tyhle generátory hodně drahé :( A to na tom skoro nic není!

Stačí si uvědomit, že existují měniče, které Vám z 12V ochotně udělají 230V – hodně se používají v autech. Tyhle měniče se dají koupit kolem 800,-. Baterii si pak musíte koupit a nabíjet odděleně, ale taková autobaterie vám dodá opravdu hodně energie a navíc není ani moc drahá… Nabíječku na autobaterii má spousta lidí doma, nebo si ji prostě koupíte. Tak jako tak, se dostanete na celkovou cenu kolem 3000,-, což je stále zlomek oproti „profi“ řešení :)

Prakticky jde použít i klasická počítačová UPSka. Můžete si dokoupit další baterie a prostě je v terénu měnit. UPSka vám navíc bude fungovat jako nabíječka. Nevýhoda je, že se bude baterie nabíjet poměrně dlouho. Jinak mám otestováno, že k UPS můžete připojit i autobaterii a použít ji jako měnič. Ale rozhodně nedoporučuji použít UPSku k nabití autobaterie…

Existuje ale jeden problém! Není vůbec jisté, že se zábleskové světlo dokáže nabít! Měniče mají ochrany proti přetížení a nabíjení zábleskového světla je dokáže velmi snadno přetížit. Čím je zábleskové světlo profesionálnější, tím spíše ho nenabijete:(

Tady ale přijde vhod obrovská výhoda „primitivních“ zábleskových světel… Ty se prostě nabijí, jen jim to bude trvat déle. Má čínská světla Boling se dokáží nabít za cca. 6 sekund (dvě světla na plný výkon). Je sice vidět, že měnič s tím má trošku problémy, ale nakonec se povede. Neměřil jsem to, ale zdá se, že při nabíjení klesne výstupní napětí! Ale světla se nabijí a ochrana měnič nevypne a to je důležité! Horší to je se světlem PhotonEurope… to se z měniče nabít nedokáže :( Snaha tady je, ale světlo asi obsahuje impulzní zdroj a elektronická ochrana světla ve spojení s ochranou měniče (a poklesem výstupního napětí) způsobí nemožnost nabít světlo :(

Profesionální bateriový generátor je schopen dát ve špičkách mnohem větší výkon než běžný generátor pro „konzumní společnost“. Proto je rozhodně lepší a spolehlivější koupit specializovaný generátor. Ale pokud jde o peníze a máte primitivní světla, tak se dá uvažovat i o levné „samo-doma“ verzi. Druhou nevýhodou mého řešení je trošku menší estetičnost… viz následující fotky (foceno iPhonem).

Ještě doplním, že můj měnič je koupený v OKAY elektrospotřebiče a dá se pořídit za cenu 899,-. Udávaný výkon je 150w (300w ve špičce). Musím potvrdit, že 150w halogenové světlo z něj bez problémů svítilo. Nabíjím s ním dvě záblesková světla Boling 250w a až na delší nabíjení s tím není problém.

Zatím ale nevím, kolik záblesků s autobaterií dokážu… Uvažuji o zakoupení nějaké menší baterie… Autobaterie je trochu těžší na přenášení ;)

Co teď? A co když si deštník zlomíte sami při focení nebo při přenosu na / z lokaci?

No, teoreticky hu můžete zahodit a koupit si nový… což je poměrně drahý špás.
Můžete oslovit nějakého prodejce foto techniky a ten vám pravděpodobně dokáže zajistit opravu (nevím kolik to může stát).
Nebo prostě bude chvilku přemýšlet (nebo vás někdo trkne) a dojde vám, že foto deštník je stále jen deštník! Najdete si prostě nějakou firmu, která umí opravovat deštníky a s velkou pravděpodobností vám deštník prostě opraví.

Já osobně musel chvilku pátrat na internetu, ale nakonec jsem našel firmu, která opravuje obuv, deštníky, atd… Při zadávání opravy sice padla věta, že nic neslibují, ale že by to mělo proběhnout. A opravdu… proběhlo. Za 14 dní byl deštník jako nový a rozdíl nepoznáte. Oprava byla trošku dražší než u běžného deštníku… stála „celých“ 110 korun.

Nevím jak bude problém najít opravnu mimo Prahu, ale předpokládám, že se to podaří ve většině větších měst… V Praze doporučuji www.opravnaobuvi.cz

Programy dodávané s digitálním fotoaparátem přímo výrobce (Canon, Nikon, …) umějí aplikovat stejné „filtry“ na fotografie v RAWu jako to dělá fotoaparát u JPEGu. Nicméně Adobe Camera Raw to neumí… resp. neuměl.

Na stránkách Adobe Labs najdete software nazvaný Camera Profiles and DNG Profile Editor. Software je momentálně ve veřejné beta verzi a je možné si ho volně stáhnout (po registraci). Na stránce tohoto programu najdete dva odkazy… jeden na hotové profily pro různé fotoaparáty a pod druhým odkazem najdete přímo editor těchto profilů.

K čemu to je? Každý fotoaparát je jiný a proto je vhodné přistupovat k RAW datům z různých fotoaparátů různě. A právě Camera Profiles řeknou softwarům Adobe jak se mají k RAW datům chovat.

Následující ukázky aplikování různých profilů na jednu fotografii…

Pravidlo třetin je jedním ze základních pravidel kompozice. Obraz je rozdělen na třetiny (jak horizontálně, tak vertikálně). Objekty, na které chceme svést pozornost, se umisťují tak, aby byly co nejblíže těchto dělících přímek nebo ideálně v jednom ze čtyř průsečíků.

Zlatý řez je pokládán za ideální poměr různých délek. Konkrétně je to označení pro hodnotu přibližně 1:1,618. Tato hodnota (a zlatý řez) vnikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr kratší části k té větší je stejný jako poměr větší části k celé délce. Zlatý řez se používá již od dob renesance.

Pravidlo lichého počtu uvádí, že jen zobrazením lichého počtu rekvizit je možné vždy jednu rekvizitu umístit doprostřed a ostatní použít k jejímu „orámování“.

Optický střed je na rozdíl od geometrického středu umístěn ve 45% obrazu od jeho horní hrany. Stejné pravidlo se používá pro pasparty obrazů – pasparta dole je vždy o kousek větší než u ostatních tří stran.

Malá hloubka ostrosti se používá k oddělení předmětu od pozadí. Ne vždy je to žádoucí, ale nízká hloubka ostrosti je hojně používána k rozmazání pozadí například u portrétů.

Existují i další pravidla a časem ověřené postupy. Vždy se vyhýbejte dělení obrazu na dvě stejné poloviny a umisťování hlavních objektů do přesného středu. U portrétů je potřeba si ohlídat, aby nebyl obličej otočen ven z obrazu (pokud to není záměr). Pohybující se objekty by měly mít volné místo ve směru jejich pohybu.

Ale pozor… platí ještě jedno pravidlo. Pravidla jsou určena k tomu, aby se porušovala! Pokud je to vaším záměrem, klidně pravidla porušte.

Kam nejlépe umístit hlavní objekt na fotografii? Někteří tvrdí, že je to pravý dolní roh. Proč? Protože čteme za leva do prava a od shora dolů (neplatí pro všechny kultury). Podle několika výzkumů se tak nejvíce soustředíme na pravý dolní roh. Snažíme se co nejrychleji přečíst celou stránku, ale v pravé dolní části už nemáme kam se dále posouvat a máme „víc času“ a podvědomě tomuto prostoru věnujeme větší pozornost. Ale existují i další teorie ;)

Dynamický rozsah fotografie se dá poměrně snadno zvětšit. V budoucnu se určitě objeví snímače, které budou mít mnohem větší dynamický rozsah, ale již dnes se dá využít jednoho malého „podvodu“. Stačí fotoaparát umístit na stativ a vyfotit stejnou scénu s různými expozicemi. Většinou se mění čas závěrky. Takto vzniklé tři fotografie se následně spojí do jedné HDR fotografie (32bitů) pomocí speciálního softwaru. Použít můžete například Adobe Photoshop, výborný Photomatix od HDRsoft nebo český Zoner Photostudio. Po spojení získáte jeden 32bitový obrázek, který je ale nepoužitelný pro tisk nebo prezentaci na monitoru (pokud náhodou nemáte 32bitový HDR monitor).

Naštěstí všechny zmíněné softwary umí následně převést 32bit obrázek na 16bit nebo 8bit obrázek, který si už na monitoru můžete prohlédnout. Asi nejlepší je právě Photomatix, který má nejlépe propracované převodní algoritmy a dokáže z fotek opravdu vykouzlit úžasné výstupy.

Pomocí HDR je možné vytvořit v podstatě dva druhy fotografie. Prvním je fotografie, která vypadá naprosto přirozeně a na první pohled si většina lidí bude myslet, že je to obyčejná fotografie. Jediný rozdíl bude právě v prokreslení detailů jak v tmavých tak i ve světlých částech. Pomocí HDR jdu ale vytvořit i hodně surrealistické výtvory, které jsou na prvním pohled „umělé“. Při troše vkusu mohou být ale velmi zajímavé a působí dojmem spíše obrazu než fotografie.

Na ose X (vodorovná osa) najdete stupnici jasu (stupňů šedé). V drtivé většině případů bude obsahovat 255 hodnot od úplně černé (vpravo) až po úplně bílou (vlevo). Na ose Y (svislá osa) najdete pro každou úroveň jasu počet takto světlých bodů na fotografii.

Obecně platí, že by tmavé a světlé odstíny měly být na histogramu zastoupeny rovnoměrně. To samozřejmě neplatí u nočních fotografií (spousta tmavých odstínů), nebo u třeba u fotografie nevěsty (bílé šaty zaberou na fotografii spoustu místa).

Na předešlých fotografiích je vidět, jak se mění histogram fotografie se změnou expozice (v tomto případě času). Vlevo je fotografie s ideální expozicí. Uprostřed je pak podexponovaná fotografie a vpravo je naopak přeexponovaná verze. Všimněte si, jak se histogram „tlačí“ na levý nebo pravý okraji u špatně exponovaných fotografií.

Současně je ale také vidět, že podexponované a přeexponované fotografie odhalují některé „skryté“ detaily. Podexponované fotografie odhalují dodatečné detaily u hodně světlých částí (třeba okno, obloha, …), zatímco přeexponované fotografie odhalují detaily v hodně tmavých částech fotografie. Této „vlastnosti“ se využívá u HDR fotografií. Více o HDR se dočtete v dalším díle.

Správnou expozici je možno určit pohledem na výslednou fotku (výhoda digitální techniky), ale mnohem lépe a sofistikovaněji ji určíme pomocí histogramu. Histogram je graf četnosti světlých a tmavých bodů na fotografii. Histogram se udává buď pro každou barevnou složku zvlášť, nebo sumárně pro všechny barvy. Snad všechny fotoaparáty jsou schopny zobrazit histogram pro vyfocené fotografie. Většina jich pak již dokáže zobrazit živý histogram ještě před vyfocením. Tady ale platí jedno ale… Histogram se počítá pomocí procesoru fotoaparátu, proto živý histogram nedokáže zobrazit žádná digitální zrcadlovka pracující v „normálním“ režimu. Výjimkou jsou digitální zrcadlovky v režimu živého náhledu na displeji (live view). Tento režim dnes již podporují všechny nové zrcadlovky. Nechci se tady pouštět do rozebírání výhod a nevýhod tohoto režimu, takže volbu nechám na každém fotografovi.